Proč zrovna já musím mít AKNÉ? ♥

Dnes mi přišla inspirace, abych se s vámi podělila o svou vlastní zkušenost s akné. Třeba to někomu může pomoci, jiný pohled na situaci. Ale hlavně vám chci předat naději, že akné lze vyléčit. ♥

Věřím, že akné umí pěkně potrápit, nejen v pubertě, ale mnohdy i v dospělosti. Akné je zánět mazových žláz a postihuje obličej, záda a hrudník. Ovšem dobrá zpráva je, že cesta k uzdravení vede. Sama jsem se vydala po cestě k uzdravení a svoje akné vyléčila. 

Nejvíce se akné projevuje v pubertě, kdy se v mladém člověku pere doslova spousta emocí a pocitů, člověk teprve hledá svou identitu. Ale i spousta dospělých lidí se potýká s akné, které umí být velice nepříjemné a otravné. Člověk se kvůli tomu cítí méněcenný a nemilovaný. Při akné vzniká často nevědomý konflikt, který chce jít na povrch a odeznít. Je to konflikt, který chce jít ven a prolomit hráze. 🙂 

Čeho se může vnitřní konflikt týkat? ♥

Nepochopení, cítíme, že nám nikdo nerozumí.

Omezení v partnerském vztahu. Cítíme se nemilovaní a nepřijatí.

Neuspokojení našich potřeb.

Potlačená sexualita.

Sebekritika – velké nároky sám / sama na sebe, neustálý stres a strach, co si o mě kdo pomyslí.

Srovnávání s druhými lidmi.

Akné ukazuje, že nejsme se svými emocemi vyrovnaní a potlačujeme je. Potlačili jsme v sobě například různá traumata a bolestné vzpomínky v dětství. Dříve jsem trpěla velmi silným akné, měla jsem pupínky na celé pleti a bojovala jsem s tím. A tento boj mě úplně vyčerpal. 

Samozřejmě, že mi to na sebevědomí nepřidalo. Cítila jsem se kvůli tomu méněcenná, styděla jsem se s tím chodit někam na veřejnost. A pokud jsem měla někam vyjít, musela jsem si na sebe napatlat asi tunu make-upu, abych zakryla všechny ty pupínky.

Ale i to mi teda na sebevědomí nepřidalo, někde uvnitř mě to stejně stále trápilo. Dát si make-up je jedna věc, ale vnitřní zranění, které je hluboké, je druhá věc. A akné s námi bude tak dlouho, dokud nevyléčíme příčinu, která je uvnitř hluboko v nás.

Můj životní styl byt také nic moc, tučná strava a konzumace alkoholu k tomu všemu přispěli. A věřím, že i chemické léky a kosmetika. Používala jsem spoustu chemické kosmetiky na akné, ale účinek absolutně žádný. Vyhodila jsem za tuto kosmetiku spoustu peněz a věřila jsem v zázrak. Ale nedostavil se. 

Náhoda? Nemyslím si. 🙂

Ano, nenechalo mě to chladnou. Byl to bod zlomu, kdy jsem uvnitř sebe cítila, že je za tím, něco víc. 

Uvědomila jsem si, že když už ani tuna kosmetiky nepomáhá, tak příčina musí být někde jinde. A když sami sebe neznáte a máte v sobě všechny ty podvědomé vzorce převzaté od rodičů, tak podle nich jednáte automaticky, což byl i můj případ.

Ano, nevědomost někdy hluboce bolí.

I já sama jsem kdysi hledala příčiny svých problémů tam někde venku, odmítala jsem se obrátit dovnitř. A v tom byl právě ten zádrhel. Pasovala jsem se do role oběti, chudinky, která za svou vnitřní bolest vinila vnější svět. Když si na to vzpomenu, tak si říkám, ach ta moje dřívější tvrdohlavost. 😀

Začala jsem tedy polevovat ve svém přístupu a hledat jiné cesty. Už jsem měla dost svého akné, které mi obtěžovalo život a chtěla jsem pochopit, co dělám špatně. Dala jsem bokem svou tvrdohlavost, neústupnost a šla jsem se na svůj problém podívat z jiného úhlu pohledu. 

Zajímalo mě, co mám změnit? Co mám udělat pro to, abych svoje akné vyléčila?

A čím více jsem si tyto otázky pokládala, tím více mi do cesty přicházeli informace, které mi pomohli k tomu, abych to konečně pochopila. Věřím, že nic není náhoda a informace, které se ke mě mají dostat, přijdou v pravý čas.

I můj přítel se začal vyptávat, co mě trápí a i to byl pro mě bod zlomu, kdy jsem přes jeho otázky, nacházela odpovědi. Tehdy jsem takové otázky sama sobě nepokládala, vlastně mě to ani nenapadlo. Dostala jsem se pod slupku svého problému. Sehnala jsem si knížky, kurzy… A upřímně?

Připadalo mi, že mě autor zná osobně a ví o mě mnohem víc, než já sama o sobě.

 Ufff zapotila jsem se, ale přišla úleva. 🙂 Najednou mi vše docvaklo… Stejně jako když poskládáte puzzle. 🙂 Uvědomila jsem si, jakou sílu mají naše vlastní myšlenky a jak je naše tělo velmi moudré, protože naslouchá našim myšlenkám.

Podle našich postojů a myšlenek, mění tělo svůj stav. Dopad na naše tělo, má i naše dětství a nezpracovaná traumata. Veškerá vnitřní bolest, emoční traumata, to vše se otiskne do těla.

V době kdy jsem trpěla silným akné, jsem byla k sobě velmi kritická. 

Když to shrnu:

Odmítala jsem svoje tělo.

Odmítala jsem svůj vzhled.

Nevěřila jsem si.

Neměla jsem sama sebe ráda.

Neuměla jsem se ocenit.

Neviděla jsem sama v sobě hodnotu.

Porovnávala jsem se s druhými.

Neuměla jsem se postavit sama za sebe a za svůj názor.

Měla jsem nadváhu a sama sobě jsem se zkrátka nelíbila. Nenacházela jsem svoje silné stránky, viděla jsem na sobě jen a jen samé chyby. Kladla jsem na sebe obrovské nároky a požadavky, neuměla jsem zvolnit.

A právě kritika je největším nepřítelem pleti. Vnitřní kritika. 

Hlavně vnitřní kritika, kdy sami sebe bombardujete výčitkami, kladete na sebe velké nesmyslné nároky a požadavky, nedůvěřujete svým schopnostem, porovnáváte se neustále se svým okolím, nemáte se rádi a nepřijímáte sami sebe.

Vaší hodnotu řídí druzí lidé. Člověk se zkrátka neustále porovnává s druhými a nevidí sám v sobě hodnotu.

A to vede k vnitřnímu konfliktu, který doslova člověka vyčerpává, protože neustále svádí boj sám se sebou. Ano bolí to, ale uvědomit si to a přiznat si to – léčí.

Na kůži se odráží náš postoj k sobě samým. Každý kožní problém může mít jinou emocionální příčinu. Věřím, že skrze kůži se dotýkáme sami sebe, ale i druhých.

A musím říct, že v době kdy jsem měla opravdu silné akné, jsem byla sama se sebou velmi nespokojená.

Vyžadovala jsem potvrzování od okolí, moje hodnota závisela na tom, co si o mě myslí ostatní.

A kdo má v sobě hluboce zakořeněno, že se musí velmi hodně činit, aby ho druzí měli rádi, snadno se ocitne v roli pomocníka nebo zachránce. Kdo nezažil dost lásky od rodičů nebo nevidí svou hodnotu sám, může lásku a neustálé potvrzování vyžadovat od partnera.

Někteří předstírají nezranitelnost a vůdcovské chování, jiní se staví do role ublížených, kteří vše myslí dobře, obětují se a nikdo jejich oběti neocení. Každý z nás má v sobě nějakou míru nejistoty, děláme s ní to nejlepší, co dovedeme a na co zrovna máme. A to že potřebujeme někam patřit – to je zdravá přirozená součást toho, že jsme lidé. Ale pokud je sebevědomí člověka vratké jako domeček z karet, naježí se při každé kritice a bude lpět na úspěchu vlastních dětí, na oblíbenosti partnera nebo na materiálních důkazech vlastního postavení, dělá to z vnitřní bolesti. 

Sama jsem svou vlastní bolest skrývala za tunu líčidel a myslela jsem si, že mi to dodá sebevědomí. 

 Snažila jsem se usilovně, za každou cenu skrýt svoje nedostatky – používala jsem tunu líčidel. Myslíte, že mi to pomohlo? Nepomohlo. Čím více jsem se snažila skrýt svoje nedostatky, tím více jsem cítila bezmoc a beznadějA že jsem někdy u zrcadla trávila i dvě hodiny. No, dnes se tomu upřímně divím. 😀

Nechci říct, že je to špatně trávit dvě hodiny u zrcadla, každý to má jinak, ale pro mě je dnes ten čas tak cenný, že si nedokážu představit stát tak dlouho u zrcadla.

Dnes mám ráda svou přirozenost a vyjdu ven i nenalíčená, protože se sama sobě líbím. Ale musela jsem se k tomu dopracovat, dřív mě nikdo na ulici bez tuny líčidel neviděl. 😀

A to byl obrovský vnitřní tlak. Když si na to tak vzpomínám, jak jsem sama sebe týrala tím, že vyjít ven bez líčidel s pupínkem je ostuda a prožívala jsem vnitřní strach, jak mě za to někdo zkritizuje. Ženy, mějte se rádi i bez všech možných líčidel. Přirozenost je opravdu krásná. Stejně tak jako příroda, která se nepasuje do různých masek Prostě jenom je.

Ano používat líčidla je fajn, ale ne pod tlakem, že se někomu nebudu líbit. Jsem zastánce toho, že líčení má přinášet radost, a být přirozené, nepoužívat něco pod tlakem. A čím míň toho na sobě žena má, tím je krásnější. Teď jsem trošku odbočila, ale nevadí.

Každopádně make-up nízké sebevědomí nezakryje. Je to jen maska, něco za co se schováváme, aby nikdo neviděl naši vnitřní bolest.

Na závěr… 🙂

Dnes jsem upřímně za tuto lekci ráda a velmi vděčná. Dříve jsem si neuvědomovala, že druzí mi ukazují pouze můj vlastní vnitřní postoj a sebekritiku.

Pomocí uhrovosti, přicházejí lekce lásky k sobě a učí nás přijímat takový, jací jsme. I se svými nedokonalostmi. Nastoupila jsem tedy na cestu uzdravení a začala jsem se zabývat tím, jak o sobě smýšlím a jak sama k sobě přistupuji. Vypozorovala jsem, že se často stresuji a strachuji. Už od dětství jsem měla strach, že mě někdo zkritizuje, ublíží mi, nepochopí mě. Ale nikdo jiný mi ublížit nemůže, jedině já sama sobě, a to tím co nosím uvnitř. 

Shrnutí tedy bylo, že jsem se neměla ráda a žila jsem ve strachu, z toho, co si o mě budou myslet ostatní. Odmítala jsem svůj vzhled a svoje vlastnosti. Spoustu věci jsem si vyčítala. Nedokázala jsem se za sebe postavit. A akné mi všechny tyto postoje reflektovalo a chtělo, ať změním přístup k sobě sama. Byl to pro mě velmi léčivý proces, byť náročný. Následovala samozřejmě i změna životního stylu. Od silného akné uplynulo již pár let a moje pleť je čistá. Hurá. 🙂 

Krůček po krůčku jsem zapracovala na své sebelásce… ♥ Zpracovala jsem si omezující přesvědčení, vnitřní bolest z dětství, přijala jsem sama sebe a svoje tělo. 

A ano dnes jsem za tuto zkušenost šťastná… Každý krok mě přiblížil více sama k sobě. Uvědomila jsem si, jak je cesta dovnitř důležitá a podstatná, protože tím započne proces léčení, který se odrazí i venku. Druzí nás začnou mít rádi, takový jací jsme a oceňovat naše silné stránky. 

Pokud nás v dětství nikdo neocenil, nepochválil a zažívali jsme pořád jen kritiku, tak si to vlečeme do svého dospělého života. Jsme zranění, cítíme bolest a nepochopení.

V dětství jsme třeba mohli zažívat chlad, vztahy v rodině mohli být citově chladné. Každá emoce s kterou se nevypořádáme se ukládá do našeho těla. Prostřednictvím pupínků se nás tělo snaží osvobodit od zranění skrytých uvnitř – vnitřní vztek, bolest, odmítání sebe samých, pocit že nejsem dost dobrý…Akné je poselstvím ne – sebelásky.

Když nemilujeme sebe, nemůžeme milovat ani ostatní. Často ani nechceme být viděni ostatními, nechceme se ukazovat světu a tak se snažíme za každou cenu skrýt svou osobnost. To nejlepší co můžete pro sebe udělat, je věřit sami v sebe a naslouchat svému tělu. Přijmout sami sebe, svoje tělo a dát mu láskyplnou péči.

Milovat sám sebe je stejné, jako milovat svoje vlastní dítě. Protože stejně tak jako dáváme péči dítěti, je potřeba ji dát i sami sobě.

O dítě se přece také staráte s největší láskou a péči, tak proč ne o sebe?

Není v tom rozdíl. 🙂

Dáme-li lásku sami sobě, můžeme ji rozdávat i druhým.

S láskou a úctou Kateřina ♥

Kateřina Spurná
Věnuji se astrologii, psychologii a zdravému životnímu stylu. Ve své práci s klienty se zaměřuji na sebepoznání a odstraňování překážek, které brání rozvoji osobnosti, prožívání štěstí a porozumění v mezilidských vztazích. ♥
Komentáře